Dvě jógamatky a jeden společný prostor
Někdy nás život zavede na místa, kde jsme se ocitnout neplánovali.
Do míst, která jsme neznali.
Do období, kdy se vše mění rychleji než náš dech.
Do situací, kdy staré jistoty mizí
a nové se teprve rodí.
A přesto, v tom všem, existuje něco, co zůstává.
Touha být spolu.
Touha sdílet radost, pohyb, smích…
i kdyby mezi námi byly hory, časová pásma nebo jen obyčejné každodenní povinnosti.
Možná právě proto mě tolik dojímá, jak dokáže obyčejný okamžik spojit dva světy.
Připravíš jógovou podložku.
Zapneš kameru.
Usměješ se.
A najednou je to, jako bys seděla vedle mě.
Jako by se svět na chvíli zmenšil do jedné společné přítomnosti.
V těchto chvílích si znovu uvědomuju, proč vzniklo Profese hlavou – Jóga srdcem – Umění býti.
Protože naše cesta není jen o těle.
Není jen o kariéře.
Není jen o tom, kde právě žijeme.
Je o tom, jak se chceme cítit.
Jak chceme být propojeni.
Jak si chceme připomínat, že i v době změn se můžeme opřít o hlubší vnitřní rytmus.
A taky hlavně, o sebe navzájem.
A možná… právě tahle dálka, která nás někdy přepadne nečekaně,
nás učí nové formě blízkosti.
Novým způsobům, jak být spolu.
Novým možnostem, které jsme dřív ani nehledali.
Možná nás srdce vede dřív, než to pochopí hlava.
A někde uvnitř už dávno ví,
že i když se cesty rozcházejí,
můžeme vytvářet prostor, kde se znovu potkají.
A já ti ten prostor pomalu začínám otevírat.
Laskavě.
Opatrně.
Tak, jak to cítím správně.
Protože radost, kterou sdílíme…
ta se neztrácí.
Jen hledá nové místo, kde může růst.