Neodkládejme sebe
Ruku na srdce. Kolikrát jsem už odložila něco, co bylo důležité? Ne kvůli nedostatku času, ale spíš kvůli tomu jemnému, tichému strachu, který se těžko pojmenovává.
Prokrastinace je zvláštní věc. Někdy mne chrání, když už toho bylo moc. Jindy tiše přináší tvořivost, protože v prázdnu vzniká nový prostor. Ale často… často mě jen zpomaluje, protože někde uvnitř nevím, jestli na to mám. Jestli to bude dost dobré. Jestli jsem dost.
A tak čekám. Až to bude jasnější. Až to bude připravenější. Až bude méně chaosu, více klidu, dokonalejší plán. A mezi tím kolem běží dny, které by mohly být živé. Dny, kdy stačilo jen vstát, otevřít okno, protáhnout ruce k nebi a říct si: dneska udělám něco pro sebe. Protože můžu.
Pohyb mne neléčí tím, že by mě "spravoval" – ale tím, že mě vrací domů. Do těla, do přítomnosti, do chvíle, kdy jsem opravdově živá. Ne proto, abych spálila kalorie nebo zpevnila střed těla, ale protože právě tímto pohybem vzniká kontakt. Se sebou. S tím, co mě volá, i s tím, co jsem dlouho odkládala.
Večer, když svět kolem ztichne a tělo se uvolní na podložce, se cosi rozváže. Odpadají role, povinnosti, výkony. Zůstane dech. Pulz. Pravdivost. A já jsem tady – bez masek, bez plánů – jen tak. Jsem.
A možná právě tady, v tom návratu k sobě, se stane to nejdůležitější rozhodnutí. Že už sebe nebudu odkládat. Ani na zítra, ani na "až". Že je v pořádku nevědět. Ale je krásné být. Dovolit si krok, dech, pohyb.
Tak jo, tak a jde se na to. I když nevím přesně kam. I když mi světlo uvnitř dnes jen tiše plápolá. Nečeká mne žádné "musím". Čeká mne "můžu, chci". A to je ten nejmenší začátek pro uskutečnění těch největších věcí.