Když únava mluví hlasitěji něž my sami
Existují dva druhy únavy.
Ta první je poctivá. Přichází po dni, kdy jsme tvořili, milovali, žili. Tělo se unaví, srdce se naplní, a po odpočinku znovu ožíváme.
A pak je tu ta druhá. Tichá, vleklá, znepokojující. Neodejde ani po dovolené, ani po vydatném spánku. Usazuje se v nás jako mlha, která znejasňuje vnitřní pohled.
Jóga nás učí, že tato únava není tělesná, je energetická. Je to tělo, které ztratilo spojení s duchem. Mysl, která se snaží běžet dál, i když duše volá po zastavení. Je to jemné, ale neúprosné volání: "Zastav se. Přestaň mě přetvářet. Vrať se domů."
V moderní společnosti jsme se naučili únavu maskovat. Kávou, doplňky, výkonnostní motivací. Avšak, jóga nás učí naslouchat. Učí nás rozeznávat rozdíl mezi prokrastinací a vyčerpáním. Mezi klidem a apatií. Mezi odpočinkem a útěkem.
Každý dech na podložce je tichým rozhovorem se sebou samým. "Jak se teď mám?", ptá se tělo. "Co potřebuji?", šeptá mysl. A srdce do toho tiše a laskavě vstoupí: "Dýchej se mnou. Já vím." V okamžiku, kdy si dovolíme tyto otázky vyslovit beze strachu z odpovědi, začíná uzdravování.
Únava totiž není nepřítel. Je to posel. Přichází, aby nám připomněla, že život není závod, ale rytmus. Že naše síla se nerodí z přetížení, ale z rovnováhy.
V józe říkáme: "Prána plyne tam, kam směřuje naše pozornost." Když ji dáváme pouze ven – práci, výkonu, světu – ztrácíme ji zevnitř. A právě tehdy začíná únava, která není normální.
Někdy stačí skutečně málo. Zpomalit krok. Zhluboka se nadechnout. Podívat se na svůj den s otázkou: "Kde dávám víc, než žiji?" A najednou se tělo nadechne spolu s námi.
Inspirováno myšlenkami z knihy MUDr. Jana Vojáčka "Únava není normální", které připomínají, že zdraví nezačíná v laboratoři, ale v našem vztahu k sobě. Že tělo nelze "opravit" bez doteku duše. A že únava je řečí, které stojí za to naslouchat.