Uprostřed léta. Uprostřed sebe.
Červenec. Vzduch voní po teple a dozrávání, dny jsou dlouhé a slunečné, a přesto máme často pocit, že čas běží rychleji než chceme. Možná právě teď, uprostřed léta, si poprvé opravdu uvědomujeme, že polovina roku je za námi. A s tím přichází i známé nutkání rekapitulovat. Co jsme zvládli? Co jsme chtěli stihnout, ale ještě se nepovedlo? Co všechno jsme si na začátku roku naplánovali a co zůstalo jen na papíře?
Je snadné sklouznout k přísnosti. K tlaku, který našeptává, že máme být dál, že je potřeba něco dohnat. Ale jde to i jinak. Možná stačí se na chvíli zastavit. Ne kvůli hodnocení. Ale proto dopřát si krátké setkání se sebou. Bez srovnávání. Beze spěchu. V tichu. V lehkosti. Léto k tomu vybízí, nabízí prostor pro zpomalení. Přináší možnost otočit se dovnitř a tiše se zeptat: Jak mi teď je? Co si přeju cítit? Co mi dělá dobře? Co už dál nechci nést?
Nemusíme mít všechno hotové. Nemusíme vědět, co přesně přijde dál. A už vůbec není potřeba být dokonalí. Možná jen potřebujeme slyšet, že jsme na cestě. A že máme čas. Tenhle moment může být pozvánkou k jemnějšímu pohledu. Možná i k vděčnosti za to, co už se stalo, co už jsme zvládli. A k důvěře, že další krok přijde tehdy, až na něj budeme připraveni.
Najděme si chvilku pro sebe, položme ruku na srdce, zhluboka se nadechněme a připoměňme si: "Přistupuji k sobě s laskavostí. Jsem na cestě. A mám čas."
