Žádný strom neroste až do nebe
Růst je přirozený. Je v nás stejně jako v semínku, které ví, že má jednou vyklíčit. Ale stejně jako strom nemůže růst bez kořenů, ani člověk nemůže růst donekonečna. Každý růst má svůj rytmus. A svůj strop. A to je v pořádku. Moderní svět nás často žene výš. Více výkonu, cílů, úspěchu. Jenže právě tehdy, když nebereme ohled na své limity, zapomínáme na to nejdůležitější, na zakořenění. Na smysl, na zdraví, na radost.
Růst není jen směr vzhůru
Strom roste do výšky, jen pokud zároveň sílí jeho kořeny. Stejně tak člověk může rozvíjet svou kariéru, kompetence i záměry, avšak jen pokud má oporu v sobě, v těle, v hodnotách. Jinak se snadno zlomí. Vědomý růst není jen cesta vzhůru. Je to pohyblivá rovnováha mezi tím, co nás drží, a tím, co nás táhne dál.
Zastavení jako součást růstu
Žádný strom neroste bez přestávky. Má období klidu, ticha, zrání. Stejně i člověk potřebuje fáze, kdy neprodukuje, ale integruje. Potřebuje spánek, odpočinek, prázdné dny. Potřebuje zpomalit, aby mohl znovu cítit, co má smysl. Růst, který přehlíží potřebu oddechu, je růst jednostranný, avšak neudržitelný.
Ambice zakořeněná v realitě
Zdravá ambice není problém. Naopak. Ale pokud nás žene k výkonu bez vnímání sebe sama, stává se přetlakem. Když ji ale spojíme s vnitřní stabilitou, stane se hnací silou, která nespaluje, ale živí. Tak jako strom nevyrůstá na povel, ale v souladu s tím co přichází, tak i náš růst má větší sílu, když není řízen strachem, ale vědomím. Žádný strom neroste až do nebe. Ale každý může vyrůst tak vysoko, jak dovolí jeho kořeny. A to je růst, který má smysl.